Bylo nebylo, dávno tomu...

Když jsem byla malá holka, chodila jsem s bratrem do lomu na dobrodružné výpravy. Bylo to pro nás vždycky pohádkové dobrodružství, utéct rodičům a vydat se daleko k vodě, do přírody, pozorovat zvířata, hledat tajemné kameny s otisky dávných korýšů. Chovali jsme se vždycky tiše, abychom nebyli prozrazeni a abychom něco z toho tajemného nevyrušili. V té době ještě v lomu probíhaly občasné práce spojené s těžkou a  tak to bývalo opravdu velké dobrodužství. 

Nic netrvá ale věčně....

Jak šel čas všechno se změnilo a s příchodem Internetu a informací, které se šířily rychlostí blesku se postupně z tohoto kouzelného místa naplněného tichem, začalo stávat rušné místo plné lidí, reprodukovaného hluku,, odpadků, parkujících a projíždějících aut a vyježděnou trávou. V místech, kde bylo možné pozorovat přírodu to začalo vypadat jako na neorganizovaném koupališti a tak jsme my lidé postupně nechali svým hlukem a odpadky pohlit to kouzlo klidu a čistoty, které příroda po celé generace vytvářela a já přestala místo navštěvovat.

Kde se vzal, tu se vzal...

A jednoho dne pár let poté, se věci daly do pohybu a kolem lomu vyrostl plot. Nemůžu říct, že bych to vnímala nějak pozitivně, ale v tu dobu už lom dávno nebyl čistým a klidným místem a stejně už jsem tam na své ranní vycházky nechodila. Bolelo mě dívat se na tu spoušť, která kolem vznikala od návštěvníků z předešlých dnů. A tak jsem často jen na moje zážitky z lomu vzpomínala - na stromy, na vodu, na kamenty, na zvířata, na šumění větru, mraky co se odrážely na hladině a hlavně na ticho, které bylo jako kdyby člověk prošel nějakou kouzelnou bránou a ocitl se v jiném světě, ve světě Mystériia.

Co je za plotem...

A pak jsem potkala Martina - člověka, který se za tím plotem několik let věnuje tomu, čím dnes lom je. Otevřel bránu a pozval mě dál. Pozvání jsem přijala a pak už tady zůstala. Najednou se přede mnou objevil příběh lidí, kteří měli stejnou zkušenost jako já - lásku k tomuto místu a lítost nad tím, jak my lidé dokážeme přírodu svým chováním devastovat. Slyšela jsem příběh o mnoha tunách odvezeného odpadu, který tu nechali nejen návštěvníci posledních let, ale také předcházející generace ve formě skládek v okolním lese. Ty jsou stále předmětem čištění půdy a návratu k prapůvodní čistotě, která je přírodě vlastní. 

A když jsme přitom povídání procházeli lomem, viděla jsem jak se zase okolí začalo měnit a pročišťovat. Zmizely odpadky, dnes jsou v lomu pro návštěníky všude odpadkové koše o které se každý den někdo stará, aby byly vysypány a odvezeny mimo prostor lomu, viděla jsem vodní plochu, která se šetrnými úpravami břehů zvětšila a nabízí ještě krásnější pohled na proplouvající ryby, které tu dříve nebyly. S jejich životem i barva vody nabrala jakýsi nový odstín - snad víc křišťálový s odstíny modro zelenkavé barvy. 
Když nás u břehu připluli přivítat bílý, oranžový a strakatý Koikapr, byla jsem okouzlená tím, jak s námi příroda navázala okamžitý kontakt. Kolem jsem objevily nové tůňky, které se staly útočištěm pro mnoho tvorů, ať jsou to čolci, žáby, nebo nesmírné množství vážek a motýlů. Motýl si mi dokonce sedl na nohu a čekal, až se pohnu, aby mohl přeletět nad hladinou vody a zmizet mezi rozkvetlými keři.
Na mnoha místech jsem objevila zákoutí k pozorování vodní hladiny nebo přirody, ta tu dříve nebyla. Ručně vyrobené lavičky ze stromů, které musely být pokáceny, aby ještě posloužily lomu a jeho návštěvníkům. Znovu jsem zažila dávnou lásku k tomuto místu a prožila ony kouzelné okamžiky, na které vzpomínám z dětsví.

Návrat domů...

A tak jsem se k té partě nadšenců přidala taky. Znovu obdivuji po ránu neskutečnou krásu, ticho a bohatství tohoto místa,  které tu stojí stále s otevřenou náručí a čeká na každého, kdo sem přichází s úctou a respektem k nádherné přírodě a tichu, které z ní pramení. Tichu, které je přirodě vlastní a pro lidi a zvířata je léčivé. Tichu, které dokáže vyléčit to, co moderní medicína vyléčit nedokáže. Je to náruč, ve které se dá znovu a znovu spočinou a nikdy se ten zážitek neomrzí, a pak odejdete bohatší o cosi, co nelze popsat, ani uchopit, co lze pouze pocítit. Je to hodnota nesmírného významu pro každého, kdo chápe to, o čem tady píšu. Pro každého, kdo hledá něco trvalého, co nás všechny přesahuje a trpělivě čeká, až pochopíme. 

Vize přede mnou, mlha za mnou...

Dnes před sebou díky tomuto příběhu vidím vizi budoucího lomu - vizi nádherného, klidného místa, které předává každému poselství hlubokého vnitřního klidu, míru, harmonie, síly a lásky k přírodě, jejíž jsme součástí a bez níž nedokážeme přežit. A věřím, že postupně se podaří, aby každý kdo sem přichází, tuto vizi cítil, sdílel a spoluvytvářel s celým týmem, který se o prostředí Kurovického lomu dnes stará. 

Průvodce Tichem Martina
dne 18.7.2020